Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Počínání tehdy čerstvě v záři světových reflektorů zrozené hvězdy švédských AVATAR na posledním album „Avatar Country“ vzbuzovalo dojem, že tady už si někdo myslí, že má definitivně vyhráno. Nepříliš přesvědčivý čtyřicetiminutový materiál však kupodivu skupina dokázala na koncertních pódiích prodat s neuvěřitelným potenciálem, což jí jistě lze přičíst jen a jen k dobru. I z toho však bylo zřejmé, že má-li pohádka o tom, jak klaun a jeho kamarádi ke štěstí přišli, mít šťastné pokračování, bude zřejmě nutno nepodlehnout zákonům trhu, ale soustředit se na to, co je skupině nejvlastnější.
Tedy, skutečně metalová syrovost (nu-metalová, chcete-li), ohlodaná až na kostní morek, a zároveň pořádný kus melodie, vyšťouraný hluboko v inspirační studnici, tak hluboko, že tam nikdo jiný už nedosáhne (čímž vším se mimochodem značilo zejména album „Hail The Apocalypse“, které v roce 2014 poprvé v plném rozsahu ukázalo světu, jaký potenciál v AVATAR dříme).
Pozorný náslech novinky „Hunter Gatherer“, osmé v pořadí klasických studiových nahrávek kapely, prozradí, že v tomhle směru Švédové nejspíš skutečně zpytovali svědomí, a při skladatelském procesu a společném živém nahrávání se snažili být doopravdy přirození a nevyumělkovaní. Však se jim také díky tomu vrátil ten správný kovový ruměnec do tváře. Album tedy znovu působí jako obrovský vrták, který si razí cestu nevyzpytatelnou skálou. Tu zabírá na stodeset procent, protože kámen je tvrdý a nepoddajný, tu zase naopak ubere na otáčkách a spotřebě oleje, aby se se skalním masivem pomazlil pomalými vrněním, anebo se pro změnu úplně vymkne kontrole, bez toho, aby bylo zřejmé, kterým směrem a jak to bude. AVATAR vždy byli mistry více než jedné či dvou tváří, a to se jim zde daří téměř na výbornou.
V úvodní „Silence In The Ages Of Apes“ vybuchují v koncentraci kovového hněvu, což je hned na začátek nesmírně povzbuzující. Hned vzápětí v „Colossus“ (schválně, kolik z vás si u názvu skladby a jejího těžkého riffu vzpomnělo na MESHUGGAH?) dojde na výjimečné okamžiky, protože tahle skladba už zcela jednoduše (a kompletně) zabíjí. Podobně zvučná je i „A Secret Door“, třebaže u ní od hrubozrnného mračení přejdeme k romantickému pískání a největší prostor dostane snílkovské já kapely. Rutinní a tím pádem i tak trochu nadbytečnou „God Of Sick Dreams“ poté s železnou jistotou přeskočí „Scream Until You Wake“, v jejímž refrénu si znovu připomenete vzácnou schopnost AVATAR vyvolat ve vás dojem, že se vám u pomyslného pohledu do dálavy příjemně točí hlava.
Velkou pozornost si vyžádá i „Child“, mixující dokonalý koktejl všech kapelních nálad a nenápadně také demonstrující efektivnost bicích Johna Alfredssona, stejně jako hned za ní „Justice“, slušivý výtrysk melancholie, u nějž zrovna cítíte rozechvění, s jakým se zpěvák Johannes Eckerström chápal mikrofonu. To se ještě více rozvine u čistě klavírního kousku „Gun“, jaký umí snad jen AVATAR. Další hlušší okamžik přijde s „When All But Force Has Failed“, což je ovšem rázem zapomenuto se závěrečnou „Wormhole“, definitivně ilustrující před chvílí vzpomínaný efekt AVATAR coby bouracího kladiva.
Zejména při jeho vědomí se tedy dá spolehlivě konstatovat, že tentokráte to kapele vyšlo, udeřila na tu správnou posluchačskou strunu a bude jistě zajímavé spatřit, jak si s novou porcí skladeb poradí při živých vystoupeních. Snad se jich, korona budiž prokleta, dočkáme co nejdříve.
1. Silence in the Age of Apes
2. Colossus
3. A Secret Door
4. God of Sick Dreams
5. Scream Until You Wake
6. Child
7. Justice
8. Gun
9. When All but Force Has Failed
10. Wormhole
Diskografie
Hunter Gatherer (2020) The King Live In Paris (Live) (2019) Avatar Country (2018) Feathers & Flesh (2016) Hail The Apocalypse (2014) Black Waltz (2012) Avatar (2009) Schlacht (2007) Thoughts Of No Tomorrow (2006)
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.